Ze Slovinska přes Švýcarsko až do Normandie 1. část

Na konci října jsem si řekla, že jsem kvůli cestování letos už fňukala dost a tak jsme se s Michalem spontánně rozhodli, že odjedeme pryč. V plánování padala různá místa od Německa, přes Gruzii, Bulharsko a Španělsko, až jsme nakonec skončili u Švýcarska. Rozhodli jsme se totiž, že o moc víc než týden volna si kvůli práci nemůžeme dovolit. No a bylo z toho 18 dní.

 

Začali jsme v Rakousku, kde jsme neplánovaně projížděli závějemi sněhu ještě v době, kdy si u nás všichni ještě užívali babího léta.

To jsme ale rychle profrčeli do Slovinska, kde jsme chtěli stihnout otevřené Mangartsko sedlo, které bylo v květnu v době naší minulé návštěvy, zavřené. A nestihli. Ve Slovinsku sice po sněhu nebylo ani památky, ale zákaz vjezdu kvůli zimní uzavírce tam šoupli radši stejně. Trochu úsměvné, když si vezmu, že jsme o dva týdny později projížděli sedla skoro o tisíc výškových metrů výš. Zajeli jsme se proto podívat aspoň na mojí milovanou Soču a vodopád Kozjak, který jsem měla v “must see“ seznamu už pěkně dlouho.

Asi zní zvláštně, že jsme jeli do Švýcarska zrovna přes Slovinsko, ale má to své opodstatnění. Já totiž musela vidět Dolomity v té zlaté záplavě modřínů. A nelituju ani kilometru, kterého jsme si zajeli.

Od Švýcarska jsme vůbec nevěděli co čekat. Z fotek a videí na internetu z něj člověk získá tak trochu dojem dokonalé země. A možná byla chyba právě to, že jsme od něj čekali tolik, protože v reálu nám ta iluze o dost splaskla. Samozřejmě hory, výhledy a průzračná jezera se konaly, ale asi nás to neohromilo tak, jak jsme očekávali. Původně jsme mysleli, že to je tím, že Dolomity jsou prostě moc těžká liga na to, aby nás po nich ještě něco tolik uchvátilo, ale hory ve Francii nás utvrdili v tom, že tím to nebude. Ale o tom zase příště. 🙂

Napsat komentář