Člověk míní, život mění

Ještě loni jsem si plánovala, že tenhle rok bude boží. A ještě lepší než ty roky předchozí. Že prostě život vytáhne z rukávu všechny esa, hodí je přede mě a řekne „užij si to“. Měli jsme v plánu cestovat. Cestovat tak moc, že by nám zbyl z celé té Evropy neprojetý jen malý kousek. Měli jsme v plánu si na to cestování pořídit pořádné auto, které zvládne i ty nejhorší cesty na Islandu, a ještě si z něj udělat miniaturní parodii na obytňák. Měli jsme v plánu projet strašně moc míst v ČR a přibrat k tomu i rodiče. Měli jsme v plánu zrekonstruovat dům a nespat už konečně na gauči. Měli jsme v plánu v září odjet na naší vysněnou svatební cestu na Island, na kterou čekáme už rok a půl. Měli jsme v plánu se ve volných chvílích věnovat blogu co to jde a už opravdu pravidelně přispívat.  A hlavně jsme měli v plánu dělat na tom štěstí i do budoucna.

Blíží se konec srpna a já musím říct, že z našich velkých či malých plánů se nepovedlo zhola nic. Už v lednu nám totiž život začal místo es, házet pod nohy klacky. A vždycky, když už se zdálo, že to bude přeci jen dobrý, si do nás ještě kopnul.

Ve zkratce to byla rakovina, vidina další rakoviny (aspoň, že ta ne), nemoc z Balkánu, úraz u Michala, úraz u mě, spousta osobních problémů v rodině a aktuálně nemocnice a jedna nepěkná táhnoucí se nemoc pro mě navrch. Jo, nejvíc nás koupalo zdraví. A mě to všechno tak dorazilo, že jsem už přestala mít úplně chuť se těšit, až to skončí. Vím, že jednou to přejde a bude tu zas období klidu. Ale momentálně mi to připadá tak strašně daleko, že ztrácím vůli k tomu nejobyčejnějšímu, co člověk má. Mít radost.

A nakonec musím podotknout, že věta „to nejcennější co člověk má, je zdraví“ strašně kecá. Zdraví teď aktuálně moc nemám a i přesto říkám, že nejcennější jsou lidi kolem vás. I když jich třeba není moc. Stačí vlastně i jeden. Protože na rovinu, nemít Michala a rodinu, byla bych teď pěkně v prdeli…


Tímhle se omlouvám za absolutně necestovní článek. Ani nevím, proč tyhle věci píšu veřejně do světa. Už podruhé. Snad možná proto, že je neumím říct. Anebo proto, že někdo třeba taky nemá povedenej rok a aspoň pak budeme, na to praní se se životem, minimálně dva. 🙂

Jinak pořád doufám, že se k pečlivému psaní (a hlavně chutí k němu) zase vrátím, protože mě to baví, ale kdy to bude, netuším. Upřímně je mi teď tak trochu jedno, jestli to bude za týden nebo za čtvrt roku.

Napsat komentář