Jak nám do života vstoupila rakovina

Na delší dobu jsem se odmlčela. Posledních pár týdnů totiž nebylo zrovna fajn. A někdy byly ty dny jednoduše mizerný. Krom dalších věcí, to mělo hlavně jediný důvod – rakovinu.

Rakovina pro mě byla vždycky ta nemoc, o které slyšíte a říkáte si „to je strašný“ a zároveň doufáte, že vás, ani nikoho z vašich blízkých, nikdy nepotká. Byl to pro mě, co se týče zdraví, vlastně ten úplně největší strašák vůbec. A najednou se stalo, že tu rakovinu měla moje mamka.

Na rovinu přiznávám, že mě to položilo. Nebyla jsem schopná dělat nic smysluplného. Psát, pracovat, plánovat, cestovat a ani se s nikým moc bavit. V podstatě se mi život na několik dní smrsknul do času jít spát – přežít nějak den – a čekat, až budu moct jít spát zase.

Mamka byla po operaci a my si ji vzali domů. Doteď si nejsem jistá, jestli to dělalo líp mě nebo jí, ale mě samotné to hrozně pomohlo.

Tohle není článek o tom, jak si máte vážit rodiny a jít hned zítra obejmout rodiče nebo babičku. Věřím totiž, že každý z nás žije tak, jak sám chce a nepotřebuje k tomu postrkování od někoho jiného, tuplem cizího, a na internetu. Tohle je článek čistě o tom jak v háji jsem byla i když nešlo přímo o mě. O tom, jak mám nevysvětlitelnou potřebu tohle napsat světu, i když je to vlastně o ničem. O tom, jak je rakovina pitomá nemoc. A taky o tom, že rakovina automaticky neznamená konečnou.

Teď už je líp. V rámci mezí. Plány na delší cesty jsme zatím odložili a jaro pro nás bude ve znamení kratších výletů. A pro mě snad i zase ve znamení psaní. Tak doufám, že příště už dřív než za měsíc a půl a s veselejším tématem.

PS: Mami, to dáš! :-*

 

 

1 komentář: „Jak nám do života vstoupila rakovina

Napsat komentář