Polský road trip – 2.část Duny, Leba a nekonečné západy Slunce

Od našeho polského road tripu je to už měsíc a půl a já teprve až teď dopisuji další část. Nutno říct, že jsme mezitím byli znovu dvakrát v Polsku a jednou na Slovensku, takže se topím v přebírání fotek. Ale teď se virtuálně vracím k 11. srpnu a navazuji tam, kde jsme minule skončili… na Lebě.
 
Je to už pátý den co jsme v Polsku a probouzíme se do nádherného počasí. Dnes nás čeká to, na co jsme se těšili od loňska. Výlet na písečné duny! Prý se pořád mění, tak jsme hrozně zvědaví, jaké budou tentokrát. Nasnídáme se k prasknutí, protože je nám jasné, že do večera tomu jídlu moc nedáme a vyrážíme. Tentokrát to oproti minulému roku vezmeme opačně. Cestou tam podél moře a zpátky lesem. To brodění se x kilometrů v písku je totiž tak úmorné, že jsme loni jen stěží došli zpátky do města. A rozhodně to byla lepší volba. Mrtví jsme byli sice stejně, ale po asfaltce se plazilo přeci jen líp.
 
 
Jediné, co jsme úplně nedomysleli, bylo, jak se na tu pláž dostaneme. Nechtěli jsme přes ten klasický vstup s milionem lidí, tak jsme to vzali lesem. A tam dalších 45 minut bloudili. Z města totiž vedle vyšláplá cesta kamsi, ale na tu postupně navazují další a další mini cestičky. No… teď už si to můžeme přiznat. Nejspíš to byly cesty pro srnky. 😀
 
Když jsme se konečně dostali k moři bylo to super. A ještě víc super by bylo, kdyby k němu šlo i jít. Moře tady totiž lemují krásné romantické, ale taky strmé útesy, které se špatně slézají. Ale věděli jsme, že někde tu ty výlezy jsou, jen jsme si nebyli jistí kde. Takže jsme šli hezky podél a čekali, až se milostivě budeme moct vrhnout do vln.
 
Dočkali jsme se brzy. Zbožňujeme chození podél moře, kdy vás každá nová vlna příjemně ošplouchne a tak jsme šli dál několik dalších kilometrů a užívali si hezkého dne.
 
Asi v polovině cesty jsme začali mít chuť na broskve, které jsme si ráno koupili, tak jsme to zakotvili pod pár spadanými stromy v jednom z mála stínů. Já si proto byla jistá, že tam na nás spadnou i další, zatím ještě držící stromy. Nespadly, nečekaně.
 
 
Po tom, co jsme zjistili, že se nám z broskví v batohu stalo malé smoothie a já nepřestala vyšilovat, že na nás spadne strom, jsme pokračovali dál. K dunám už to nebylo daleko.
 
 
Po pár minutách přešlapování v moři na nás v písku číhalo něco, po čem se mi chtělo do moře už o dost míň. Medúza. Fuj. Aby to nevyznělo špatně. Živočichové v moři jsou fajn a nic proti nim nemám. Kdyby tam takhle ležel delfín, určitě bych měla i radost. Ale fyzický kontakt s nimi mít nemusím.  Prostě já si nevšímám jich a oni mě. Pak jsme oba spokojení. A jestli jsem si něčeho vždycky vážila na moři u Baltu, pak toho, že je extrémně čisté a nejsou tam tyhle potvory! A teď tu najednou byli. Kdyby aspoň ta jediná, ale potom, co jsme viděli tu první, byli najednou všude. Už dřív jsme se divili co je to to „žužu“ na pláži. Vyschlá medúza, už to víme.
 
Po tom, co jsem se hlavně já vyrovnala s právě prodělaným traumatem, jsme to vzali po pláži. Samozřejmě to bylo jen tím, že nás to moře už nebavilo. Těmi medúzami to určitě nebylo. Přísahám na holej pupík!
 
 
Těsně před vstupem na duny jsme narazili na úžasné koupací jezírko. Mám je ráda. Jsou to „jezírka“ kousíček od moře, a protože jsou většinou hrozně malá, tak jsou i strašně teplá. Michal si ze mě dělá srandu, že je to proto, že do toho lidi čůrají. Takže zatímco já se rochnila ve vařící, možná počůrané vodě, Michal se na sebe ksichtil do foťáku.
 
Po rochnění jsme konečně vyrazili mezi duny. Jako první nás šokovalo, jak moc lidí tam bylo. Loni bylo po bouřce, takže jsme měli duny téměř pro sebe. Letos byl krásný den a bylo to znát. Naštěstí jsme vykoukali, že chodili ve skupinkách. Takže když jsme chvilku počkali, měli jsme zase soukromí.
 
 
Co nás ale překvapilo za druhé, bylo to, jak moc se duny změnily. Byly o poznání jiné, než jsme si je pamatovaly. Na dunách jsou vyznačeny takové „cesty“ a ty jsou ohraničeny dřevěnými kůly, takže je dobře vidět, kde byla ta cesta předešlé roky. Tentokrát byly o několik metrů jinde než nynější cesta a kůly byly zasypány skoro až nahoru pískem. Neuvěřitelné.
 
Na dunách jsme se zdrželi pěkně dlouho. Blbli jsme v písku, fotili, a kdybychom se netěšili do stínu, tak ani neodejdeme.
 
Cesta zpět už tak záživná nebyla. Byl to strom, lavička, víc stromů, lavička. Musím říct, že ten nechutný dostatek laviček dost zvyšoval dobu, za kterou jsme to šli. Pobuřující že jo? Protože nás polední broskvové batohové smoothie zrovna nezasytilo, třásli jsme se na to, až si dáme zapékánku. Stihli jsme to akorát. Koupili zapékánku, sedli na pláž a sledovali, jak Slunce pomalu mizí za horizontem. Na tohle se dá zvyknout. Po setmění jsme si ještě chtěli pustit zbylé lampiony. Nechtělo se jim jako těm předešlým. Ale nevadí… letos asi „nemají den“.
 
 
Další den jsme se vzbudili do úplně jiného dne, než byl ten předešlý. Bouřkové mraky přebývaly na obloze a nikam se jim nechtělo. Tak jsem aspoň za zvuků hromů v klidu pobalila a nikam se nehnala. Dnes jsme totiž měli přejíždět do Jestřábí hory. Než jsme všechno ale odstěhovali do auta, bouřka přešla a kdesi v dálce se začalo zpátky drápat slunce. Tušili jsme, že to bude naše poslední mořské koupání, tak jsme šli ještě na chvíli k moři. Po bouřce bylo šíleně studené. Tak moc, že dokonce ani Michal jako větší otužilec z nás dvou, tam nevlezl. Já ale, pro ten pocit že se naposledy cachtám v moři, do něj přeci jen vlezla a ještě si na rozloučenou zaplavala. Pak už se ale v moři znovu objevily medúzy (čti – ty malý slizký mrchy) a to byl důvod pro to, dát rozlučkovou zapékánku, sbalit se a jet dál.
 
 
Celou cestu nám pak pršelo. Sice to nebyla dálka, ale v tom dešti se to zdálo nekonečně. Když jsme konečně dorazili k penzionu, kde jsme bydleli, byli jsme unešení. Dostali jsme tak nádherný a velký pokoj, že nás to počasí okamžitě přestalo mrzet. Skoro nám bylo líto, že jsme tam byli jen jednu noc. Odpoledne to proto nešlo jinak, než se zachumlat do obrovské postele pod peřinu a usnout.
 
Probudili jsme se v podvečer a zjistili, že už vůbec neprší. Abychom si nepřišli moc líně, šli jsme se ještě podívat k moři a do města. Je fascinující, jak je to moře jen o pár kilometrů úplně jiné. Respektive pobřeží. Tady byly totiž místo útesů kopce z kamení pokryté drátěnými schody. Čekali jsme ještě dlouho po tom, co slunce zapadlo a rozespale si užívali tu hru barev. Ten večer se na obloze objevovala taková škála barev, že jsme nic podobného v životě neviděli.
 
Už za tmy jsme vyrazili do centra podívat se, kde to vlastně bydlíme a najít něco levného k jídlu. Popravdě, Jestřábí hora nás vůbec neoslnila. Klasické turistické středisko. Všude spousta lidí, hlasitá hudba, přeplněné restaurace a prodejci suvenýrů. Zapadli jsme do prvního občerstvení, které nás zaujalo. Mohli jste si nabrat, co se vám líbí a pak jen zaplatit váhu. Tenhle způsob jídla jsme si v Polsku moc oblíbili. Kde totiž není zapékánka, mají obvykle tohle. Hned potom jsme už šli ale zpátky na pokoj. Na tu bujarost venku jsme nějak neměli náladu. Asi stárneme…

0 komentářů: „Polský road trip – 2.část Duny, Leba a nekonečné západy Slunce

Napsat komentář