Polský road trip – 1.část

I když jsme vyrazili na road trip do Polska. Skoro celý první den jsme strávili cestou přes Německo. Je to do Štětína nejrychlejší a nejlepší cesta. Ty německé dálnice… kdo by odolal. I když letos vyrazilo k moři sborově snad půl Německa, takže Kobra 11 po česku se tentokrát nekonala. 🙂
 
 
 
Do Štětína jsme dorazili až večer a hned zamířili za tím, co nás do Polska každoročně v srpnu láká – na Pyromagic! Čekali nás dva večery úchvatných ohňostrojů vykoupené tří hodinovým čekáním kvůli dobrému fleku na focení. Kdyby si někdo myslel, že je focení ohňostrojů taková sranda jak se zdá – není. Druhý den jsme třeba celé tři hodiny solidně mokli a nemohli se hnout, protože by nám ten „super flek“ zapršel. Ale když my na ty ohňostroje prostě jsme. Po ohňostrojích už jsme se nezmohli ani na prohlídku osvětleného centra a prostě padli. 
 
 
Druhý den jsme chtěli hned vyrazit ze Štětína někam dál. Né,že by byl ošklivý, ale nás už ani loni dvakrát nebral, tak jsme chtěli pryč, k moři. Původně jsem chtěla k Wolinským útesům jako loni, ale když už jsme byli kousek od nich, napadlo nás , že si uděláme ještě zajížďku a pak na ně vlítnem. Samozřejmě jsme je už nestihli. Ale vůbec nám to nevadilo.
 
 
Ocitli jsme se v lázeňském městu Swinoujscie, které se celé rozkládá na třech ostrovech a my dojeli zrovna na ten nelázeňský, průmyslový. Jak se dostat na ten hezčí ostrov jsme věděli – trajektem. Neměli jsme ale ponětí jak se dostat na trajekt. Po chvilce šmírování ostatních nebyl čas na hrdinství a prostě na něj vlezli taky. Naše rebelství skončilo ve chvíli kdy jsme zjistili, že se za trajekt neplatí a to platí jak pro lidi, tak i pro auta. Ale tak stejně… dovede si představit tu odvahu tam vlézt ne? 😀
 
 
Za vodou už to bylo jiné. Profrčeli jsme promenádou jen abychom si koupili něco k obědu a těšili se k moři. Tam se od Německa zrovna hnala nad mořem bouřka a zvedal se vítr. Což mělo dvě úžasné výhody. Ubylo lidí a vypadá to bezvadně dramaticky na fotkách. Smočili jsme nohy v moři, které bylo po bouřce pěkně studené a mířili k nádhernému majáku, který jsem předtím viděla jen na fotkách, ale už tenkrát jsem věděla, že tam chci.
 
 
Seděli jsme za majákem, kochali se vlnami a čekali jestli přijde bouřka. Byli jsme tam tak dlouho, že už bylo na čase se pomalu jet. Pořád jsme si říkali, kam ta bouřka zmizela a najednou … ani schovat se pod strom zrovna dvakrát nepomohlo. Deštník zůstal spolehlivě v autě, tak jsme mokli s Michalem spokojeně spolu dokud nepřestalo. Na zpátečním trajektu už jsme byli ale zase úplně jako ze žurnálu jako bychom vůbec nemokli.
 
 
Byl tu další den a já pořád chtěla k těm útesům. Letos jsme je zkusili z druhé strany a vyrazili na ně odjinud. Já byla k té cestě dost skeptická a tak jsem cestou tam remcala a remcala a náladu mi spravila až wafle s tunou šlehačky. Michal byl zlatej, že mě tam nenechal. 🙂 Já totiž zásadně nerada, když jdu někam kde si tím nejsem jistá. Ještěže mě neposlouchal. Došli jsme totiž na jedno z nejkrásnějších míst v celém Polsku.
 
 
 
Čekala nás dlouhá pláž s obrovskými útesy ze kterých visely stromy, které vypadaly, že na vás každou chvíli spadnou. Sem tam obří kameny, které naprosto fotogenicky omývaly vlny. Úžasně čisté moře. A k tomu všemu… skoro nikde lidi. Bylo to jako sen a tak jsme se procházeli a procházeli, až nás nohy bolely tak, že jsme měli problém dojít zpátky k autu. Ale i přes to jsme odcházeli v euforii z toho jak krásné místo jsme zase objevili. (A ne, že nám tam teď budete moc jezdit. Takhle bez lidí to totiž bylo ideální! 😀 )
 
 
Po dalších 300 km jsme se blížili k Lebě. Bylo už dost pozdě večer a nás šokem přivítala zima o 14°C. A my si říkali proč ti blázni v létě topí. 🙂 Všude kolem se vznášela taková ta studená podzimní mlha a my se modlili, ať je druhý den líp. Rychle jsme ještě stihli naší první pořádnou zapékanku k večeři (na Lebě je totiž dělají prostě nejlepší) a šli spát.
 
 
 
Čtvrtý den jsme si povinně naordinovali po minulém chození klidnější tempo. I když na to nejsme, tak jsme se šli vyvalit k moři. A světe div se, vydrželi jsme tam celé čtyři hodiny. Foukal totiž vítr což způsobilo veliké vlny, které my rádi. A tak jsme tam až do odpoledne hopsali jak malí ve vlnách a bylo nám jednoduše hezky.
 
 
 
 
 
Večer jsme se nemohli dočkat západu slunce. Na Lebě je to totiž událost, kdy se jdou pouštět lampiony. My dokonce nasadili laťku tak vysoko, že jsme to spojili s míchanými nápoji a romantikou při svíčkách na dece. Sice nám potom odletěl jen jeden lampion ze čtyř, ale co, svět se nezbořil. Cestou na hotel jsme neodolali a koupilli si čoko kebab, který nás lákal už z dálky (mimochodem výborná záležitost) a byli zvědaví, jaký bude zítřek.
 
Líbí se nám tu. Líbí se nám tu moc. Plánujeme zázračně zbohatnout a koupit si tu chatu! 🙂
 
PS: Znáte to, když chcete hezkou fotku? 
 
 

1 komentář: „Polský road trip – 1.část

Napsat komentář