Teplické skály – tak trochu opomíjená krása

Už to bude měsíc, co jsme se vrátili z naší poslední dovolené, tentokrát v Adršpachu a já se konečně odhodlala přebrat ty kvanta fotek. My jsme jich tentokrát přivezli dokonce dva tisíce, ale to už je tak hrozné číslo, že se s tím snad nejde ani chlubit.
 
 
Stihli jsme toho hodně i přes červnově aprílové počasí. Navštívili jsme nádhernou přehradu Les Království, ušli desítky kilometrů v Adršpašsko-teplických skalách, kochali se polskými výhledy, strašně mockrát vylezli na rozhlednu, byli unešení z Nového Města nad Metují a zavzpomínali na dětství při projížďce parním vláčkem.
 
 
A protože je toho všeho na jeden článek moc, začnu tím, co se nám líbilo asi nejvíc a to byly Teplické skály.
 
 
Celé ráno se počasí honilo tolik, že jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec vyrazíme nebo ne a tak jsme na parkoviště u skal dorazili až něco po desáté. Po zaplacení vstupného nás mile překvapila WiFi zdarma. Navíc si tu můžete stáhnout aplikaci, která vás provede celou trasou skal a u každé zastávky se vám tak dostane celkem zajímavého povídání. Jednou jsme zmokli, stáhli si aplikaci a pak už konečně vyrazili.
 
 
Čáru přes rozpočet nám hned udělala rekonstrukce jedné z cest, přes kterou jsme si samozřejmě naplánovali jít. Co se dá dělat, půjdeme oklikou.
 
 
Jen ten kopec, který nás na modré čekal, to nebyl zrovna sympaťák. Znáte to když jdete a pořád jdete do hrozného krpálu, už si říkáte, že to musí skončit a před vámi se objeví další strmá cesta bůhvíkam? To bylo přesně ono! Nesnášíme kopce, ale milujeme výhledy. Škoda, že si tyhle dvě vlastnosti zrovna moc nerozumí. Ale ten výhled tam „měl přece někde být“ tak jsme šlapali a šlapali dál. Nutno říct, že skály a lesy tam byly parádní, což jsem bohužel zjistila až doma u fotek, jelikož tam veškerou krásu přehlušovalo znechucení z nekončícího kopce.
 
 
Díky bláznivému počasí jsme šli několik hodin po cestě a nepotkali ani živáčka. První lidi jsme pak uvítali, protože už jsme se začínali bát, že jsme jediní blázni, kteří po té blátivé klouzačce vyrazili nahoru. Dotyční šli proti nám a říkali, že je ta cesta ještě x kilometrů stejně hrozná, tak se radši vracejí, protože to nemá cenu. To jsme zrovna nechtěli slyšet.
 
 
Ale jelikož jsem posera na to chodit z prudkého klouzavého kopce dolů, tak jsem se odmítala otočit a doufala, že na druhé straně už to bude přeci jen lepší a já ten kopec nebudu muset sjíždět dolů po zadku. A bylo. 
 
 
Na nejvyšším bodu nás čekala vytoužená vyhlídka na skalní město. Byla moc pěkná i když po té fušce jsme jí čekali ještě o chloupek lepší. Ale co, to si člověk nevybere a hlavně… na cestě nás čekala ještě jedna vyhlídka. Veliká a naprosto parádní, ale to jsme v tu chvíli vlastně ještě netušili.
 
 
Za vyhlídkou to začalo být zajímavé. Dřevěné žebříčky, které ani za mokra moc neklouzaly (a to se cení!). Úzké kulatinové chodníky a cesta necesta přes kmeny, pařezy a kameny, která nás ale bavila. Já navíc bezmocně koukající na Michala měla aspoň spoustu příležitostí dostat od něj pomocnou ruku a tak jsem bezmocně koukala tak často, jak to jen šlo.
 
 
Konečně jsme došli do toho pravého skalního města, kde to bylo jednoduše nádherné. Krásné chodníčky mezi soutěskami ze skal se klikatily nahoru a dolů, jednou na velký plac obklopený skalami, pak zase do chodeb lemovaných obřími kameny úzkých tak, že jsme si říkali „tam se snad šprajcnem“. Nešprajcli, takže dobrý, můžete tam bez obav i vy. 😉
 
 
Celé Teplické skalní město nás neuvěřitelně uchvátilo. Skály kolem jsou tak krásné, že vás po chvíli začne bolet krk z toho neustálého koukání nad sebe. Sem tam mezi nimi protéká potůček s křišťálově čistou vodou a jemným pískem. Pak se před námi najednou objeví veliká jeskyně a my se ocitáme ve tmě a příjemném chládku. Tady bychom prochodili celý den.
 
 
Jestli nad Teplickými skalami váháte, tak neváhejte. Určitě za to stojí. Navíc ten hrozný popisovaný kopec můžete i v klidu vynechat a jít jen mezi skály. Jen v tomhle případě nechoďte po cestě zvané Sedm schodů.
 
 
Cestou zpět na trasu, ze které jsme úplně původně odbočili nás po levé straně překvapily dlouhé a ještě delší schody. Jak jsme si přečetli, vedli na hrad Střmen a bylo jich celkem 300. Hodně jsme přemýšleli jestli tam vůbec chodit, protože nohy už docela bolely a ty schody zespoda vůbec neměly konec. Nakonec a naštěstí u nás zvítězila zvědavost.
 
 
Upřímně, pro někoho ze závratěmi to asi úplně není, protože ty hezčí schody asi v půlce končí a pak už čekají ty „žebříkové“. I já měla občas problém a raději nekoukala moc pod sebe, protože ta výška důvěru úplně nevzbuzovala. Ale pak nahoře, tam nás za tu námahu odměnil nádherný kruhový výhled. Vidět bylo daleko na skály, lesy, kopce i hory. Jo, za tohle ta „trocha“ námahy rozhodně stála.
 
 
Jen co jsme slezli dolů začalo hřmít a my doufali, že najdeme místo, kde se půjde celkem rozumně schovat před lijákem. Útočištěm se nám stal veliký altán, kde jsme si ťukli tatrankou a koukali, jak prší.
 

Největší bouřka se přehnala a my znovu vyráželi stále ještě za mírného mrholení, protože jsme chtěli stihnout Vlčí rokli a čas se krátil. Ve skalách jsme zůstali snad už úplně sami. Není divu, počasí si z nás střílelo dobře. Jednou sluníčko, pak liják a tak pořád dokola. Rokli jsme ve finále tedy spíš prolétli a kolem šesté večer se už úplně promočení vraceli k autu. Na parkovišti se samozřejmě úplně vyjasnilo a přivítala nás i obrovská duha. No… jak by ne, když už jsme zmokli. 🙂  


 
Co se hodí vědět
  • Jen pro představu, my mezi skalami nachodili něco přes 19 km a trvalo nám to 8 hodin.
  • Parkoviště u vstupu stojí 50,-
  • Vstupné do skal stojí 70,-
 
Navštíveno 23.6.2015

0 komentářů: „Teplické skály – tak trochu opomíjená krása

Napsat komentář