Polský sen jménem Leba

 Když jsem nám plánovala cestu a hledala místa kam se v Polsku podívat, myslela jsem, že bude Leba jen další pěknou přímořskou destinací. A pak jsem objevila Slowinski Park Narodowy. Když jsme s Michalem viděli fotky nekonečného písku, dun a mrtvých stromů jen těžko se nám věřilo, že je to opravdu v Polsku. V Polsku! Vždyť je to za rohem! Kvůli obvyklému fofr tempu několik dní před odjezdem, jsem si sice nevypsala všechna zajímavá místa v okolí, jak to oblíbeně dělám, ale říkala jsem si „Dobrý. Ono to nějak dopadne, dunu přeci nepřehlídnu.“ A nepřehlídla…
p1510750
Cesta přes Polsko podél Baltu byla zajímavá už jen proto, že nám trvala asi dvakrát delší dobu, než jsme mysleli. S romantickou, dobrodružnou, a jak jsme pak zjistili i naivní, představou jsme si naplánovali cestu kolem moře, která na mapě vypadala TAK idylicky! Vymyšlené jsme to měli skvěle. Pojedeme sice přes p*dele, ale celou cestu uvidíme moře, zastavíme, kde chceme a třeba se nám podaří být i náležitě drsní, jak se na náš Road Trip patřilo, a zajezdíme si v písku přímo vedle Baltu. Ovšem nic z našich skvělých a perfektně vymyšlených plánů nějak nevyšlo. V Polsku za těch pár let, co byl starý náš autoatlas buď vyrostlo zničehonic hrozně moc lesů, nebo je tam prostě zapomněli domalovat. Místo výhledu na moře jsme tak měli „napínavou“ cestu typu les – les – odpočívadlo – les – paní co prodává houby – les – pán co neprodává nejspíš vůbec nic a možná to jen zkouší – les. Občas jsme si řekli, že to přeci není možný, tak jsme zajeli, tam kde to moře už nutně muselo být… a nebylo. Po 100 km jízdy podél moře, kde žádné moře nebylo, jsme to vzdali a zbylých 200 km jsme vzali po rychlostní silnici.
 
p1510462
 
Na Lebu jsme dorazili až k večeru. Jako první jsme samozřejmě zamířili k moři, které jsme stihli akorát těsně po západu slunce. A už v tu chvíli nás Leba okouzlila. Čekali jsme liduprázdnou pláž, sem tam pár romantiků, ale desítky (a na celé délce pláže určitě i stovky) lidí sedících na dekách a jen tak tiše pozorujících tu nádheru, jsme nečekali. Byla to zvláštní chvíle, kdy se sešli náctiletí, rodiny s dětmi, starší i mladší páry a na jednom místě se kochali. Nikde nebyl ruch a shon, všude panovala neuvěřitelně klidná atmosféra. Skoro až zvláštní vidět pohromadě tolik lidí, kteří vypadají spokojeně a šťastně. Na druhou stranu to na vás okamžitě dýchne a vy se musíte blaženě usmívat taky. Vždyť je to přeci tak pěkný!
 
p1510598
 
Při západu slunce je na Lebě oblíbená ještě jedna věc… a to hromadné pouštění lampionů. Každý večer. Už jsme s Michalem byli u moře mockrát, ale tohle jsme ještě nezažili… rozhodně ne v takové míře. Lampiony se pouští od chvíle kdy slunce zapadá až do pozdní noci. Ještě několik hodin pak lidé chodí na pláž, zapalují si ty svoje lampiony a doufají, že zrovna ten jejich poletí daleko za moře. My netušíc jsme samozřejmě vyrazili bez lampionu, ale protože jsme ho okamžitě museli mít taky, koupili jsme ten první, co jsme potkali. Nevědomky roztržený a tak nám náš první lampion shořel dřív, než stihnul vůbec odletět. Zbytek večera jsem pak strávila tím, že jsem závistivě hypnotizovala lampiony všem, kterým úspěšně odletěli.
 
p1520108
 
Další den začal báječně. Byli jsme nadšení z toho, že ač je Leba oblíbené letovisko, nikde není moc lidí. A to jsme tam byli v srpnu v sezóně. Nikde žádné davy alá Bibione. Všude panoval zvláštní lenivý klid. Na celý den jsme si naplánovali výlet na duny s tím, že tam půjdeme pěšky lesem a zpátky podél moře. Upřímně si zpětně říkáme, že jsme to měli vzít tam přes moře a zpátky si půjčit kolo nebo se nechat lenivě odvézt vláčkem. Cesta lesem byla totiž dlouhá a až na dvě odbočky k jezeru i poměrně nezáživná. Po nějakých 8 km jsme konečně dorazili na tu pravou „poušť“. Už u vstupu jsme byli u vytržení z toho jaký je tam obrovský kopec z písku, abychom za deset metrů zjistili, že ten kopec byl prd kopec a to před námi je fakt opravdová duna. Je to jako malý kus Afriky na kraji Polska. Kdybyste nás tam postavili pod nejvyšší dunu a řekli nám, že jsme v Polsku, tak tomu nevěříme. Vyšlápli jsme si dunu, plácli sebou do písku a kochali se. Kolem dokola se otevíral dech beroucí výhled. Bylo tam všechno… kvanta písku, osamocené trsy trávy, mrtvý les zasypaný pískem ze kterého zbyly jen suché pahýly. Nás přímo nahoře zastihla bouřka, kterou jsme ale s nadšením uvítali, jelikož po ní vymizelo 90% lidí a my si tak mohli projít celou tu pustinu téměř sami. Problém byl, že duny jsou tak strašně fotogenické, že jsem se musela zastavovat každých pět metrů a znovu si to všechno ze všech stran fotit, takže jsme tam strávili tři hodiny, během kterých jsme převážně achali nad tou nádherou.
 p1520223
 
Cesta zpět podél moře byla krásná ale zpátky už to bylo kilometrů osm, což se zdá jako naprosté nic, ale 8 km boření se v písku už tak moc fascinující není. Poslední kilometry už na nás dolehla i stále častější křeč do nohy, což někdo kdo šel někdy dlouho bos v písku, určitě dobře zná. Díky bouřce se nám ale pořádně rozvlnilo moře, což byla pastva jak pro oči, tak i pro foťák. Lodě se pohupovaly v dálce, racci kroužili kolem, slunce pomalu zapadalo… když to řeknu upřímně, byla to romantika jako prase!
 
p1520406
Krátce po západu jsme konečně dorazili zpátky k Lebě, cestou potkali jediné dva Čechy u celého polského Baltu a šli si vysněně pustit další lampion, tentokrát přepečlivě vybraný. No… vlastně jsme si pro sichr koupili radši dva. Oba odletěli. Noc nám výborně vyšla akorát na den, kdy se daly nejlépe pozorovat perseidy, takže plán na zbytek dne byl jasný. My si na to ještě radši koupili vafle s tunou šlehačky a ovocem, abychom tu duševní extázi dovršili.
 
p1520492
Třetí den nás už čekalo smutné loučení s Lebou. Hned ráno jsme vyrazili k moři, abychom se v něm poprvé a rovnou taky naposledy za celou dovolenou vykoupali. Všichni nás strašili jak je Balt ledový a že by tam nevlezli. No… je pravda, že už jsme se koupali i teplejších vodách, ale nejdůležitější je ten první okamžik – vlézt tam! Pak si člověk zaplave a ve finále se mu vůbec nechce ven. My tam vydrželi celé dvě hodiny! (A to je na nás u moře fakt výkon.) Spolu s tím musím vyzdvihnout několik kladů celého polského pobřeží, díky kterým jsme si ho nenávratně zamilovali. Za prvé, nejsou tam kameny ale jen neuvěřitelně jemný písek. Takže pokud jste srabi jako já a do moře lezete zásadně jen v botách do vody, tak tady je klidně odložte. Za druhé, nic vás neožírá, netře se o vás a nemusíte se bát kam nebo na co šlápnete. Opravdu jsme za celou dobu v Polsku nepotkali žádné okusující rybičky, kraby ani nic podobného. Za třetí, to moře! Tak čisté moře jsme ještě neviděli. Pod pojmem Baltské moře jsme si představovali hlavně hodně přístavů a bordel, ale tohle byl naprostý opak všeho. Za čtvrté, je tu podstatně míň lidí než v sezóně ve Středomoří. Nebudu lhát, úplně samotní na pláži nebudete. I sem jezdí dost lidí. Na druhou stranu my se s plnou pláží setkali vždycky jen na hlavním vstupu na pláž, a když si člověk zajde třeba o kilometr dál, tak tam už se sami opravdu ocitnete a maximálně sem tam potkáte pár lidí, co jsou na tom stejně jako vy a nechtějí se mačkat. A za páté, výborná věc pro rodiny s dětmi je  dlouhý pozvolný vstup do vody, kdy jdete a jdete a pořád stačíte. Pro prcky jako já (161 cm) ideální, pro velikány jako je Michal (186 cm) nic moc, protože si zajdou.
 p1520647
A ještě jedna věc… neodvažujte se odjet z Polska bez toho, abyste ochutnali zapiekanky! Mně se po nich stýskalo hned po tom, co jsme přejeli polské hranice. Zapiekanka je jednoduše rozříznutá bageta s náplní podle vašeho přání a navrch ještě omáčkou. Taková pizza, jen křupavější a lepší. Dělají se malé a velké. Velké mají cca 62 cm a stojí v přepočtu od 60 do 80 kč. Jako oběd nebo večeře ale naprosto stačí a všude, kde jsme si zapiekanku dali, byla úžasná, takže nemusíte ani moc vybírat, kde si jí máte dát.
 
p1520654
Nakonec musím říct jen to, co je z článku patrné. Balt nás nadchnul, stejně tak jako klidná Leba. Sice s Michalem ani jeden na polehávání u moře nejsme, ale na Lebu se určitě vrátíme a strávíme tam o něco víc dní než teď. Poznáme, co jsme ještě nepoznali, uvidíme, co jsme ještě neviděli a už teď víme, že se nám tam bude zase strašně líbit.
 
p1520345
 
 
 
 
Co se hodí vědět
  • Ze začátku jsem se bála jazykové bariéry. I když jsme v Polsku předtím byli několikrát, nikdy jsem Polákům moc nerozuměla. Teď mi ale stačili tři dny poslouchání polštiny na to, abych si řekla, co chci nebo se na něco zeptala a oni to pochopili. Ony jsou ty jazyky opravdu strašně podobné. Sesmolte větu z češtiny, slovenštiny a pochycené polštiny a dorozumíte se. Nebojte.
  • Na duny vyražte s dětmi! Tam totiž i ti největší počítačoví závisláci určitě zapomenou datlovat, když uvidí děti kolem, jak se dolů nadšeně kutálí z vršku duny.
  • Jako správný Čech musím upozornit na to, že cestou podél moře pravděpodobně nebudete nic platit. My šli po cestě a tam se u vstupu do parku platilo, ale zpátky vás nikdo na 99% kasírovat nebude.
  • Vstupné do národního parku pro dospělého stojí 6 zlotých, pro děti 3 zloté. Otevřeno má od 1. května do 30. září, ale jestli půjdete podél moře, dostanete se tam asi i mimo sezónu.
  • Snad jediná drobnost co bychom Lebě mohli vytknout je to, že byla v noci slyšet hudba což se nemusí líbit každému, ale u nás to spravilo jednoduše zavřené okno.
  • Pokud budete chtít pouštět lampiony, nemusíte je vozit sebou už z domova, ale klidně je pohodlně kupte až na Lebě. Cestou na pláž je potkáte v nejednom stánku, stejně tak v centru města v obchodech. Jeden lampion jsme kupovali za 4 zloté.
  • I v sezóně jde na hodně místech zaparkovat zdarma a nemusíte ani dlouho hledat. Když chcete na pláž jinam než na tu hlavní, doporučuji silnici z Leby do Rabky. To „parkoviště“ zadarmo na kraji lesa nepřehlédnete.
  • Stejně jako zapiekanky, ochutnejte i jejich vafle alias polsky gofry. Na drtivé většině míst vám je udělají čerstvé, i v těch nejmenších stáncích mívají pravou šlehačku, a když už, rovnou si je dejte i s ovocem. Velká část ovoce je čerstvá, takže chuťové buňky budou jásat.
  • Ač je to k podivu a jen málokdo by si to po všech zprávách u nás pomyslel, poláci nemají špatné jídlo. Trochu je podezříváme, že to špatný se asi vozí rovnou k nám, protože u nich jsme na hnusné jídlo nenarazili nikde a to ani v hyprech. Naopak výběr nám přišel větší (něco jako v Německu), zeleninu měli levnější i bez akce a určitě nebyla bez chuti. Rajče fakt chutnalo jako rajče a paprika jako paprika. Ve finále nás polské jídlo překvapilo hlavně v dobrém.
  • Poláci jsou sví. Jsou přátelští, ale ne vlezlým způsobem. Když potřebujete poradit, tak poradí. Nemračí se na vás, a když vidí, že se navíc snažíte mluvit po jejich, jsou snad ještě milejší.
  • Nechvalně známí jsou Poláci jako neohleduplní řidiči. Globálně s tím musím souhlasit, ale u moře to neplatí. Tam byli jako vyměnění a slušní. Naopak pozor jsme si museli dát na Němce, Italy a Francouze. Na druhou stranu i ta polská ohleduplnost platila opravdu jen na severu.
  • Sice to není správně punkové, ale na Lebě jsme se ubytovali ve fajn hotelu s překrásnými pokoji. Pravda nepatřil mezi úplně nejlevnější, 3 dny nás stály přibližně 2 600 kč, ale stál za to. Jmenoval se Dom Wczasowy Ventus, snídani jsme dostali bufetovou s velikým výběrem, parkoviště bylo zdarma a wifi na pokoji byla taky.

 

 
Pro jakékoli otázky nám napište na email nebo se zeptejte v komentářích. Pokud můžeme pomůžeme. 🙂 
 
 
A co vy, byli jste někdy na Lebě? Jak se vám tam líbilo?
 
 
 

3 komentáře: „Polský sen jménem Leba

  1. Dobrý den. Děkujeme za pochvalu článku. Shodou náhod jsme zrovna znovu v Polsku a před pár dny jsme navštívili znovu i duny. 🙂 Jinak s tím vláčkem… vláček jezdí vlastně až k úplnému začátku dun. Je tedy nutné jednou přestoupit, ale to je přestup na druhý vláček, který je vzdálený asi 100 metrů, takže v tom bych vůbec neviděla problém. Popravdě jen s těmi dunami si nejsem úplně jistá. Cyklisté na kole tam tedy nemůžou, ale předpokládám, že člověk na vozíčku je něco úplně jiného a neměl by být problém tam tatínka pustit. Spíš… už jste byli s tatínkem někde kde je písek? Protože od toho vláčku vede vlastně jen cesta pískem, nejdřív jakž takž pohodlná, ale potom jsou ty duny do kopce, člověk se hodně propadá a asi to bude s tím vozíčkem pořádná fuška. Co jsme koukali, tak i lidé s kočárky tam měli docela problémy. Na druhou stranu věřím, že jestli s sebou budete mít ještě někoho, tak se tam prostě dostanete i když to bude stát asi hodně sil. Zase ten pohled za to stojí, tak chápu, že vás to láká. 🙂 Po vršku těch dun pak vede trasa až k výstupu k moři, ale je to tedy pořád po hlubším písku. Rozmyslete to a jestli to tatínek už někdy zkoušel po písku, tak doufám, že by jste se tam dostali. Kdyžtak kdyby cokoli, tak mi můžete poslat i emailovou adresu a zeptat se úplně na cokoli co vás napadne. Teď zrovna jezdíme zase dva týdny po Polsku, tak můžu i poradit nebo něco doporučit, pokud budu vědět. 😉 Mějte se hezky a držím palce ať vám plány vyjdou.

  2. Dobrý den, děkuji za super článek a skvělé fotky.
    Chtěla jsem se zeptat, jak je to s lidmi na vozíčku. Ráda bych tam vzala svého tatínka po cestě po Polsku, ale nevím jak to pokračuje z vláčku? Kdybychom se vláčkem nechali dovézt, až kam to jde, je možnost, že by viděl alespoň pár dun či zajímavostí? Tatínek ač je na vozíku je dost obratný a spoustu překážek zvládne 😉 Děkuji moc

Napsat komentář